ANDREA MANTEGNA

☼   circa 1431   ISOLA DI CARTURA      ۞   13.9.1506   PADOVA

Nad mantovským rynkem Sordello se vzduch tetelí humorným tempem jako v případě obživlých karikatur by Mordillo. Z nedaleké restaurace zní vábná harmonika a průhledem mezi zelení je možno vidět svíjení špagátků na desítkách vidliček. Dejte si dobrou chuť a relax. Je doba siesty, fiesty, klidu a nabírání nových sil… Jen štvanec v tom turisticky překotném špacírování nezná, co je čas. Chce vidět, dotknout se krásy, přijel se obdivovat historii, přijel za uměleckými poklady, ale tady na něj všichni hledí s nelíčeným překvapením. A také trochu soucitně. Dnes všude mají zavřeno, panáčku. Včera, včera zde klokotal život turistického centra, ale dnes? Vrata, vedoucí do útrob mantovského paláce kdysi všemocných vládců, jsou uzavřena. Poklady palácových komnat i jejich výzdoba tedy zůstávají neprohlídnuty. I když by bylo na co se koukat.

Vždyť tady vedle mnoha jiných umělců, kteří tu tvořili před ním, pracoval necelého půl století jeden z nejvýraznějších renesančních mistrů. Žil z přízně mocných Gonzagů a jejich vlídnost jim štědře oplácel svou tvorbou. Ovlivnil generace umělců nejen v Mantově a nejen v Itálii. Jeho díla našla odezvu po mnoha letech za Dolomitami a odrazila se v tvorbě holandských mistrů. Jmenoval se úřednicky Andrea Mantegna a jeho jméno patří k Mantově stejně neodmyslitelně jako jméno rodu Gonzagů.

TVRDOHLAVEC

Mantegnův otec Biagio byl prý tesařem, ale z nějakého důvodu se z chlapcova života velmi rychle jako vánek zdejchl. Desetiletý venkovánek Andrea se objevuje v Padově a na čas zakotví v umělecké dílně tamního známého, i když ne vynikajícího malíře, Francesca Squarzione, který jej pak, někdy kolem roku 1442, adoptoval.

„Protože Squarzione si byl vědom, že není nejlepší malíř světa a chtěl, aby se Andrea naučil víc než uměl sám, nechával jej hodně pracovat podle odlitků antických soch a podle obrazů na plátně, jež si dával posílat z různých adres, zejména z Toskánska a z Říma. Tak i jinak se Andrea v mládí toho dost naučil,“ sděluje ve svých Životopisech Vasari.

Padova byla v té době centrem vzdělanosti, její univerzita střediskem renesančního humanismu. Vyučovaly se tam staré jazyky, shromažďovaly umělecké předměty, přicházeli sem alespoň na čas florentští mistři a svou tvorbou ovlivňovali uměleckou atmosféru města víc, než se zdálo na letmý první pohled. Mladý Mantegna si pod střechou adoptivního otce a mistra mohl procvičit jistotu ruky i svou fantazii při ztvárňování zakázek, které dílna dostávala a také se ve městě obdivovat dílům Filippa Lippiho či Donatella. Bez jeho vlivu by asi malířský tovaryš nikdy nedospěl v obdivovaného mistra.

Již jako velmi mladý měl možnost pracovat samostatně, pro oltář kostela Santa Sofia namaloval Madonu se světci, kterou směl podepsat v sedmnácti letech. Vyrůstal v něm velký talent a nevšiml si toho jen jeho učitel, který si jej rychle pojistil složitou smlouvou na mnoho budoucích let. V Padově tedy nikoho nepřekvapilo, že mezi těmi, kdo budou zdobit kapli svatého Kryštofa, známou jako Ovetari v kostele Eremitani, je i mladičký malíř Mantegna. Vedle něj tu maluje i další Squarzinův chráněnec, Niccolo Pizzola, který před časem asistoval Donatellovi při pracích na oltáři v Santo Antoniu, své umění tu měli uplatnit Giovanni d´Alemagna, Antonio Vivarini, představitelé konzervativní muránské školy (další Murano je ostrůvkem naproti Benátkám). Poslední dva měli vyzdobit pravou část kaple a její strop, Andrea s Niccolem pak zbytek, včetně reliéfu oltáře. Nikdo nečekal, že bude výzdoba kaple hotova vysloveně brzy, ale nikdo také nepředpokládal, že bude trvat enormních deset let od zadání pokynů. Již v roce 1450, dva roky po jejím zahájení, zemřel d´Alemagna, Vivarini odešel a v roce 1453 byl zamordován teprve dvaatřicetiletý Pizzola. Mantegna tedy zůstal uprostřed nedokončené práce sám. A sám ji taky zdárně dokončil.

Obdivoval Donatella, nemohl se vynadívat na jeho díla, ze kterých dýchal život, jaký svému umění nikdy nedokázali dát staří psi mistři. A rozhodl se, že i on svým postavám na stěnách kaple dá stejný vnitřní zápal, který zažehl Donatello. Vytvořil si pro své zobrazované příběhy složitou kompozici, která přinutila diváka téměř vstoupit do děje. Posloužila mu k tomu dokonale zvládnutá perspektiva a také promyšlené umístění zobrazovaného děje s ohledem na oči budoucího diváka. Pomocí zdánlivě jednoduchých triků, které o mnoho let později začalo využívat až baroko, prohloubil Andrea prostor, který mu poskytovaly zdi kaple. Tak ve scéně Poprava svatého Jakuba použil v popředí jednoduchého zábradlíčka, za kterým se odehrává celý děj, divák má pocit, že stojí za plotem, přes který se naklání mladík směrem k němu, ven z obrazu.

Ve výzdobě kaple mohl Mantegna uplatnit i své znalosti antiky, které si prohluboval po celý život. V krajinách jeho scén ze života Kryštofa a Jakuba nalezneme zříceniny antických honosných stavení, oblečení Římanů kombinuje s oděvní módou svých současníků. Staví tak své dílo do prostoru mimo čas, ve kterém se odehrávaly. Měly odehrávat. Přenesl legendu do přítomnosti, „La Belle Historie“.

Jeho práci v kapli sledovali Padované se zájmem. Sláva mladého malíře však brzy překročila i brány města. Dospěla až do Benátek. Tam pracuje malíř Jacopo Bellini a také jeho dva synové, kteří jsou přibližně stejně staří jako Mantegna. A z této umělecké rodiny si Mantegna vybere ženu. V únoru 1454 se ožení s Nicolosiou.

Mantegna dokončuje výzdobu kaple, přijímá i další zakázky na portréty a církevní obrazy. Je však vázán smlouvou svému nevlastnímu otci a smlouva jej nasírá jako okovy. Snaží se vycouvat ze závazku, ale není tu triviální možnost. Svědčí o tom i soudní spory, které byly projednávány v letech 1455 až 1457 v Padově a v Benátkách.

Nakonec si tedy mohl volně vydechnout, nyní již bude fungovat sám na sebe a za sebe. Se Squarzionem se rozkmotřil ve zlém. A jak si kdysi notovali! Když se náhodou potkají, obejdou se velkým obloukem a Andrea dobře ví, kde pramení všechny protimluvy a zákeřné pomluvy, které častují jeho dílo. Prý maluje strnulé postavy, jako z kamene, jako kdyby to ani neměli být živí lidé, ale jejich sochy… Prý by si své postavy měl raději natřít na bílo, aby se sochám, podle kterých vznikly, více podobaly…

Odejde do Verony, kam jej pozve vzdělaný opat a humanista Correro. Na jeho výslovné přání má namalovat pro veronský Santo Zeno hlavní oltář. I tady uplatní vedle mistrné techniky svá kouzla s perspektivou. K namalovaným sloupům na oltáři přidá sloupy vyřezávané, vystupující ven do chrámové lodě. Zobrazené scény dostanou víc prostoru než ve skutečnosti mají. Figury nedodržují přesně vymezenou hranu namalovaného podstavce, jako by ji překračovaly. Výsledný efekt byl pozoruhodný a oltář je dodnes pýchou města Juliiny dobré pověsti.

Mantegna si vydobyl obdiv a jméno. Sláva dostala konkrétní podobu v řadě zakázek a také v jednom pozvání. To Mantovský vévoda Lodovico III. Gonzaga poslal opatrné vyjednavače. Nechtěl by se mistr přestěhovat přece jen do Mantovy?

Andrea však nemá mnoho chuti měnit svůj ustálený životní styl. Nemá nouzi a práce, která jej začala stíhat, ho naplňuje a baví. Proč by se měl dobrovolně vzdát těžce nabyté svobody a znovu se vázat na něčí rozmary? Byť by to měl být mocný mantovský pán, kdo o něm bude rozhodovat.

Vévoda tedy nepospíchal. Nenaléhal, ale nezapomínal. Čas od času se Mantegna mohl dozvědět, že mantovský dvůr mu kdykoliv rád poskytne své pohostinství. Kdyby snad přece jen ráčil změnit svůj názor. Změnil ho, kupodivu. Nakonec přece. A netrvalo to ani příliš dlouho. V Padově ho práce přestala těšit. Ne, na útoky svého dávného mistra sralbotky si již dostatečně zvykl, dokonce uznal, že je na nich trochu pravdy, jeho postavy jsou opravdu někdy poznatelně strnulé. Ale jsou i jiné hořkosti, které musí spolknout. V lednu 1457 musí dlouze dokazovat, která díla vlastně v kapli Ovetari vytvořil on a kde se stěn dotýkala cizí pracka, spory se táhnou kolem jeho pojetí počtu apoštolů. Věren doporučení Leona Battisty Albertiho o tom, že na zobrazovaném díle by nemělo být víc postav než deset, zredukoval počet vymalovaných významných apoštolů. Měl na to právo nebo ne? Má umělec vůbec na něco svaté právo? Mantegna je vznětlivý, hrdý a rozkazovačný bojovník. S tímto darem od sudiček má neustále nějaké problémy s okolím. A když už si myslí, že to v Padově není k vydržení, rozhoupe se pro stěhování do Mantovy.

NA VÉVODSKÉM DVOŘE

Znovu má tedy pána, kterému se bude zodpovídat. Nutno však podotknout, že jeho zaměstnavatel je muž výsostně tolerantní a štědrý, který ochotně plní malířovy požadavky. Zajistí mu apanáž, pobírá naturálie, které mají uživit „šest krků“. Mantegnova rodina se tedy začala rozrůstat. A může malovat. Zdí a stěn, které by mohla jeho díla zvelebit, je na gonzagovském panství bezpočtu.

Stal se tedy dvořanem, ale příliš nelitoval. Vždyť malíři a sochaři byli všude považováni za lepší řemeslníky a jen málokterý z nich si mohl dovolit přepych svobodné tvorby. Všude podléhali přísným osnovám svých cechů. Tady mu jeho pán do ničeho nekrafal a co víc, štědře platil. Lodovico byl muž vzdělaný, uměnímilovný, sám překládal moudré statě z řečtiny do latiny, na jeho dvoře se hrají antická dramata. K Mantegnovým povinnostem patří navrhovat pro takové inscenace odpovídající dekorace, šperky i kostýmy, ale zpočátku na něj nespěchají. Vědí, že v něm přišel do města velký umělec a umělci jsou, jak známo, duše dost svérázné. Však on si už zvykne. Pochopí, oč tu běží.

Z Mantegnových děl, která v době jeho pobytu ve městě vznikala, se mnoho nedochovalo ve prospěch pozdějších generací. (Šťastnější osud nečekal ani díla padovská, kaple Ovetari byla těžce poškozena za druhé světové války a její výzdoba byla téměř dokonána.) Letohrádky vévodských manželů, v Goitu a v Candrianu, byly v pozdějších letech přestavovány a Mantegnova výzdoba tak utrpěla šrámy. Věnoval se však také portrétní tvorbě, jeho mecenáš mu dokonce povolil přijímat závazky dalších zájemců, nepatřících přímo ke dvoru. Když to ovšem nebude bránit rychlému plnění arci úkolů práce pro vévodu. Podporoval také zálibu svého malíře v antice. On to byl, kdo dotoval jeho cestu k lago di Garda, kde chtěl Mantegna pátrat po starých římských nápisech. Z celého podniku se stala dvorská kratochvíle, protože malíř a jeho přátelé odjížděli korunováni věnci jako imperátor a jeho konzulové.

Mantegna svého vladaře obdivoval. Vážil si jeho vzdělanosti, přijímal s povděkem jeho mecenášství. Celou Itálií tehdy začíná hýbat snaha o změnu vztahu člověka k umění, k sobě samému i k ostatním. V očích mnoha humanistů mohl nový světonázor prosadit jen silný, odvážný inteligentní panovník. Vladař. Mantegna takového vladaře dobře poznal ve svém Lodovicovi.

MALÍŘ NA VRCHOLU SIL

Mantovská léta plynou rychle, nikdo uprostřed pilné práce nenaříká na pomalost běhu času. Andrea se tu již dokonale zabydlel, čas od času přijme, pochopitelně s laskavým svolením svého mecenáše, nabídku k zakázce pro jiná města. V roce 1466 prožije půl roku ve Firenze, o rok později navštíví Pisu. Vždy však zase rychle kvapí domů. Tam na něj čekají další povinnosti. Vévoda už není právě nejmladší a s plněním jeho plánů se nesmí nijak otálet.

A tak jednoho dne stojí v malé komnatě Nového paláce, se dvěma okny, krbem a dvojitými dveřmi. Tady si vévoda přeje vymalovat stěny. Nevíme, jak přesné byly dispozice, které Lodovico určil. Zda mu nechal naprosto volnou ruku, či stanovil obsah výjevu, který tu má zobrazit. Mantegna se pustil do práce někdy v roce 1472, podle italských badatelů možná i o rok dříve. Pod jeho rukama se začala zvětšovat barevná plocha. Nebyl v lehké situaci, musel využít a zakomponovat do díla všechno, co nemohl odstranit, nedostatky tedy měnil ve výhody.

Komnatu komůrku, dnes nazývanou Camera degli Sposi, vyzdobil skupinovým portrétem rodiny svého velitele. Na stěnu u dveří přenesl obraz setkání Lodovica s jeho nejstarším synem Francescem, kardinálem, jenž do města přijel po léčení v roce 1472. Takových výjevů jsou však italské paláce dokonale zásobené. Proč tedy Mantegnova práce vzbudila takový zájem?

Mantegna navázal na všechna svá předcházející malířská kouzla s perspektivou a tuto nepříliš velkou místnost se rozhodl vyzdobit tak, aby se její prostor, daný zdmi, malbou prohloubil. Zalidnil ji postavami, které si žijí vlastním životem ve světě, kteří současníci dokonale chápali a kam dnešní návštěvníci na chvíli vstoupí zároveň s nimi.

Na stěnu nad krbem, přímo na římsu, masivní a vysokánskou, umístil vzdušnou lodžii, kde se usadila vévodská rodina a její dvořané. Lodovicovi právě donesli list, vedle sedí jeho manželka Barbara Brandenburská, jejich tři děti přemýšlejí o svých hrách a plánech pro nejbližší chvíle. Kolem postávají s vážnou tváří členové doprovodu, po schodech stoupají další. V pozadí stojí muž v černém, kterého nedávno pochovali. Leon Battista Alberti. Architekt a humanista, který již v roce 1430 věnoval svůj traktát De Picture Lodovicovu otci. Nežil v Mantově, i když byl alespoň formálně členem zdejšího dvora. Před svou smrtí sem často zajížděl, podle jeho plánů tu stavěli kostel Sant Alberti. Mantegna si jej velmi považoval, svou malbou mu vzdal věčnou vděčnou vzpomínku.

Zobrazený výjev je rámován sloupy s nataženými malovanými závěsy, tu a tam poodhrnutými, aby iluze vzdušného letohrádku, ve který se komnata přeměnila, byla větší.

Na stěně vedle dveří zaznamenal Mantegna setkání otce se synem, setkání představitele světské moci s církevní. I tento výjev, kam autor namaloval i sám sebe a snad i svého syna, se odehrává na výhledu do krajiny. I tady zvyšují iluzi sloupy, závěsy a vzdálené město. K ještě většímu zvýšení dojmu namaloval malíř na stropě kulaté okno, kterým dolů nahlížejí hlavy postav, zvědavých, co se to tam dole zrovna odehrává. Stojí tu i nádoba s rostlinami, podepřená tyčí, aby „nespadla.“

Při tvorbě, která mu zabrala přinejmenším dva roky, použil Mantegna dvě techniky. Strop a setkání otce se synem jsou fresky, ostatní výjevy lemující celou místnost i centrální nad krbem namaloval temperou.

NIKDO NENÍ ZBAVEN STAROSTÍ (NATOŽ SERVÁCŮV OBJEV MISS MATĚJOVSKÁ)

http://www.youtube.com/watch?v=2RZUuw5m6UM

Mantegna je v Mantově váženým mužem. Již v roce 1469 jej vévoda povýšil do šlechtického stavu, platí jej tak, že mu to mohou ostatní malíři nebo rochniváci vlčích gangů jenom závidět. A přece na muže vážné tváře s kulatýma očima, tak jak se sám připomenul v barvách, mají dolehnout chmury a starosti. V roce 1478 zemřel Lodovico, o tři roky později i vévodkyně. Na jejich uprázdněné trůny usedl nový pán, Francesco. A kdo ví, bude-li se mu líbit to, co jeho otci. K existenčním obavám se přidává i bolest ryze osobní, v roce 1480 musel jít pochovat syna Bernardina.

Ale nový vévoda nehodlá nic předělávat na svém vztahu k otcovu kamarádovi. Nepanoval však dlouho. I on brzy následoval své předky a v Mantově mají nového pána, Giana Francesca. Na rodinném výjevu z Camera degli Sposi je malým klučinou, za léta, která uplynula, již hodně vyrostl. Humanistické uměnímilovné prostředí, kde vyrůstal, se na něm však příliš dobře neodrazilo. Miluje koně, lov, řinčení meče. Mantegnovo umění nechápe, ale dotuje ze svého.

Na jeho objednávku tedy vzniká přibližně v letech 1486–1492 rozsáhlý cyklus obrovských pláten, nazvaný Triumf Cæsarův. Dnes bychom je v Mantově marně hledali, životní cesty jej zavlekly až do Anglie, ale ve své době se stalo devět pláten 274x274 cm ozdobou mantovského zámku. Nevíme, zda byly původně určeny jako divadelní dekorace, či přímo k výzdobám interiéru. Ještě za malířova života však byly umístěny na čestném místě v gonzagovském zámku. Triumfální pochod dlouhé řady postav, pohybující se za řadou ze dřeva řezaných pilastrů, umožnil Mantegnovi plně využít svých rozsáhlých znalostí antiky. Získal mu však i přízeň nové mantovské vévodkyně Isabelly d´Este, kterou si Gian Francesco přivedl z Ferrary. Na rozdíl od svého muže umění podporovala a snažila se je na svém dvoře pěstovat. Získal si i zájem samotného papeže Innocence VIII., který si jej na čas pozval do Říma k výzdobě své soukromé kaple. (Ani ta se však nezachovala, byla zbourána na začátku 18. století.)

Mantegna měl po starostech. Přiblížila se šedesátka, stavěl si svůj proslavený dům, který se měl stát symbolem jeho nezávislosti na panském stolci. Nevíme, jestli v něm skutečně bydlel. Pravděpodobně jej nestihl dokončit, někteří badatelé uvádějí, že jej nakonec prodal zpět Gonzagům. Na Isabellině dvoře zastával funkci uměleckého poradce, on byl také inspirátorem plánu vyzdobit vévodkynino Studio obrazy nejvýznačnějších malířů současnosti. Složité zadání však mnoho z nich odradilo a to, co si nakonec vévodkyně mohla rozvěsit po zdech, nedosahovalo kvalitou nejlepší kousky svých mistrů. Ani Mantegnovy obrazy nebyly výjimkou.

Když nakonec v Mantově umíral ve věku pětasedmdesáti let, čekala na jeho tělo vyzdobená hrobka, na které pracovali již jeho synové. Tok italské renesance už šuměl o notný kus dál. Přesto byl Mantegna jedním z největších mistrů, kteří jí udávali směr a sílu.